Graffiti a jeho historie! Přečti si, jak to všechno začalo!


Historie graffiti se začala psát zhruba více před třiceti lety, což je ovšem, s přihlédnutím k rychlosti s jakou se generace writerů střídají, skutečný pravěk. Mytologie praví, že někdy v 60. letech minulého století žil na 183. ulici města New York mladík jménem Demetrius, řečený též TAKI, jenž se živil jako pěší doručovatel zpráv a zásilek. Při jedné z pochůzek zaznamenal tento vnímavý potomek řeckých přistěhovalců nápis JULIO 204, vyvedený sprejem na zdi domu. Když si ověřil, že číslo za jménem odpovídá číslu ulice, na níž se právě nachází, nebylo pro něj obtížné pochopit jednoduchý smysl poselství. Brzy, možná už příští den, se vydal do zaměstnání vybaven sprejem, jímž na první roh nastříkal svou odpověď: TAKI 183. Legendární tag byl na světě a s ním přišel do města i nový druh zábavy, umění a životního stylu.

TAKI nebyl prvním writerem, ale podepisoval se v ulicích s takovou vervou, až se sami obyvatelé začali o záhadu zajímat: “Co vůbec znamená TAKI 183? Kdo to k sakru je?” Vysvětlení přinesl v rozhovoru pro The New York Times, z teenagera Demetria se rázem stala celebrita a stovky jeho následovníků se začali řídit prvním pravidlem graffiti – piš své jméno!

Jak plynul čas, graffiti jako takové, začalo nabírat obrátky. Z oken studentských kaváren pozorovala parta mladíků, která se vždy v daných intervalech vkrádala do depa ztagovat vše co opouštělo brány depa. Poté se navrátili do kavárny a s chutí  čekali na výjezd další linky z depa.

Do módy tak přišly i vlaky podzemní dráhy a jiné dopravní prostředky, efektivně šířící “vzkazy” do všech částí města a počátkem 70. let se na scéně objevil další antihrdina, SUPER KOOL 223, autor prvního “piece”. Místo v historii si vysloužil prostou výměnou trysky spreje a i když se dnes legendy různí v tom, zda na plechovku nasadil širší trysku od čistícího prostředku na trouby, holící pěny nebo bůhví čeho, jisté je, že tato technologie umožnila writerům rychlé a plynulé pokrytí velké plochy. Experimentování s tvarem a velikostí písma mohlo začít, pravidlo číslo dvě znělo: Buď kreativní, vytvářej si vlastní styl! Pojednat whole car, tedy celý vagón metra, se poprvé zdařilo FLINTovi  707 a respekt mu náleží i za použití náročné techniky 3D. O tři roky později v roce 1976 se na kolejích konečně objevila souprava složená z jedenácti vagónů, kompletně pokrytá motivy americké vlajky. Tehdejší policie měla plné práce s dokumentováním, pracovníci metra s čištěním a CAINMAD 103 a FLAME ONE mohli jít klidně spát, protože právě dosáhli až na hvězdy sprejerského nebe.

Historie graffiti v ČR

Prvním průkopníkem graffiti u nás se stal krátce po revoluci ostravský MANIAC, který se svým graffiti artem dokonce úspěšně odmaturoval a pokračoval na pražské AVU. V hlavním městě položily začátkem 90. let kvalitní, časem potvrzený základ partičky CSACSBTCP či NNK, první skutečný piece prý vytvořil RAKE. Nejstarší generace writerů tvořila v relativně idylických podmínkách – příslušné instituce neměly se zásahy do veřejného prostoru ještě žádné zkušenosti, tudíž se v depu metra, na nádražích a betonových zdech docela dařilo. Motivy těchto tvůrců, pocházejících často z prostředí uměleckých škol a pokoušejících se využít ulici coby sdělovacího prostředku s pravidlem “na historické památky a budovy ne!”, se logicky lišily od těch, se kterými braly do ruky spreje jejich newyorské vzory. První porevoluční léta v České republice se přece nesla v duchu naděje, optimismu, svobody a víry v budoucnost, tedy zcela opačnými pocity, než jakými oplývali američtí writeři. Přestože kapitalismus se u nás zajel rychle a i pro bílého teenagera z dobré rodiny se tudíž nějaký ten legitimní důvod k nespokojenosti najde, cením si upřímnosti slov bývalé writerky Lely Geislerové: “Já to mám jinak. Vůbec nikdy mě nebavilo riskovat. Mne bavilo bejt venku. U vody, když svítí sluníčko. Mít na to celej den a malovat si”, k čemuž Vladimir 518 dodává: “To je jak u koho.”

Graffiti a street art díla mohou být vším, čím jejich autoři chtějí – vypointovanou legráckou, upozorněním na sociální či politické téma, nebo “jen” estetickou hrou. Právě pestrost, spolu s kouzlem neopakovatelnosti a tvůrčí svobodou, limitovanou pouze osobní zodpovědností autora, považuji na graffiti a street artu za přínosné. Zkoumání motivů k tvorbě raději nechávám na samotné ulici, jen ta totiž spravedlivě a s konečnou platností rozhodne, kdo z těch, kteří si na ní troufají vystavovat, zůstane a kdo skončí, protože prostě nemá feeling a do smrti zůstane toyem.

Zdroj: text – redakce | foto – PixaBay.com